Budoucnost světa vzdělávání vidím v zábavě, životě i v podnikání, kde školy na kluby se mění.“

Kde učitelé podnikateli jsou a rodiče vzdělávání svých dětí mají pevně ve svých rukou.

Zní to divně? A nebo se to už dávno děje? Cítíte beznaděj nebo svěží vánek naděje?

A nebo dokonce už to tu kdysi kluby byly, jen jsme na ně jako lidstvo zapomněli?

Všichni vidíme a cítíme, že to, co se teď děje, je totálně bez sebemenší naděje. Není tu naděje na lepší zítřky, protože stále za nás rozhodují v těch vyšších místech nějací ministři.

Dokonce se sama ptám, jak dlouho ještě čekat mám? Jak dlouho všichni potřebujeme k tomu, abychom si vzdělávání svých dětí stáhli k sobě „dolů“.

Víte, realita je taková, že o nás bez nás se vždy vše svolává. Nevím, jak u vás, ale u nás pravidlo je, že když se mění ve škole ředitel, nikdo si na nás ani nevzpomene. Mluvím o státních školách, kde většinu dětí máme, jedeme v nich v tom zajetém, ale změnu k lepšímu stále očekáváme.

Jak může přijít, když vody stojí, jak může dojít k inovaci, když se všichni bojí. Všichni? Ano, mám ten pocit. Tu inspekce, tu ministr, tu starosta a všichni v jiné zbroji. Ředitelé a učitelé státních škol jen čekají, co si za rok či dva orgány zase vymyslí.

Chcete tablety pro děti už v mateřské škole? Vy je ještě nemáte? Tak mínus body dole.

Za rok už tablety vlastně špatné jsou, teď zase kroužků hodně je, nechte děti, ať si jen hrajou.

Cože, logopedie se nám zhoršila? Už není ve školkách „povinná“? Ne, není, byl to přece „kroužek“ navíc, koho zajímá, že fungoval pro děti nejvíc. Teď rodiče pěkně odpoledne, zajděte do poradny a tam se vzdělávejme.

Pozor, inspekce se blíží do školy. Srovnejte lavice, děti i učitele do řady. Budou se kontrolovat hlavně děti s problémy, talent nikoho moc nezajímá, ti to zvládají sami.

Proč spolupracovat s extermíni firmami, které se specializují a nabízejí nadaným žákům super programy? Ne, hlavně ať pozadu nejsou ti, co už stejně jsou, na ty se soustřeďme, ostatní to přežijou.

Přežít, to je hlavní slovo ve školách. Slyšíte ho od učitelů, dětí, ředitelů i všude po chodbách.

Když už asistenty ve školách a školkách máme, nadšení jsme, kolik pomoci najednou dostáváme. Máme čas i na děti, síly rozložíme mezi více dospělých.

Konečně už není jedna hromadná tlupa, ale věnovat se můžeme i speciálním výukám. Najednou nás baví naše práce víc, ale pozor, už je to zas na nic.

Přijde nové nařízení, pro asistenty už zas peníz není. Pojďme zase zrušit, co nám fungovalo, kasu to ale peněz moc stálo.

Ale stále to vypadá, že se něco hýbe, že inovujeme, i když vlastně celou dobu pozpátku jdeme.

Proč pozpátku? Protože kdysi, když školy začínaly, byly to malé kluby. Kluby, ve kterých rozvíjel se človíček jako celek, nejen jako neschopný uzlíček, který musí dokazovat, že projde ve všech testech.

„Ty neumíš ještě zlomky? Však počkej, jak doma spustí, až přineseš trojky. Ty jsi na gypmlu a nemáš tečku za větou? Stupeň dolů a připrav se, že si tě spolužáci už s nikým nespletou. Před tabuli pojď a předveď se, co umíš. Jak jinak chceš přece uspět v reálném světě, kde musíš být stoprocentní?!“

Reálný svět? Kdo ho ještě zná? Vždyť osm hodin denně sedím ve třídě či online světě, kde studium mě čeká. Studium, které mě má na život připravit, ale když vyjdu ze střední či z vejšky, tak ani nevím, jak mám žít.

Co? Proč? Jaký je tohle nesmysl? Vždyť škola je základ a bez ní nepřežiju.

Promiň, že tě jako rodič zklamu, synku můj. Škola tu byla i za mě a držíme se jí stůj, co stůj.

Realita ale jiná je. Školy jsou staré a nic nového se v nich neděje. Dostaneš snad kvalitní informace, naučíš se je nazpaměť, a dřímáš titul v ruce.

Však podívej, o čem dnešní život ale je? Změny, inovace, podnikání a robotizace.

Kde jsi byl a kde jsi spal? „Ne, mami, já jsem jen poslouchal.“

„Říkali mi, poslouchej, buď zticha a uč se. Jdi na střední, vysokou a máš úspěch v kapse.“

„A já se snažil a poslouchal, potají jsem hry na počítači hrál. Tam jsem se našel, tvořil jsem svůj svět. Mohl jsem se smát, nadávat i brečet.“

„Posouval jsem se o levely dál, zlepšoval jsem se a někdy jsem byl i král. Vím, že se mě ptáš, proč to pořád hraju, jenže já chci žít po svém a hledat se pomalu.“

„Chci se spálit, chci vybouchnout. Chci kamarády po celém světě, kde společně můžeme blbnout.“

„A víš, co mám mami, taky rád? Když na tábor jedu nebo po škole jdu si do klubu hrát.“

„Tam můžu být sám sebou, mluvit nahlas, tvořit. Lítat venku a s lektory a kamarády hovořit. Jen tak, o životě a co bych chtěl. Jen tak snít a věřit, že dokážu i letět i na Jupiter.“

„Ve škole se dusím, samé zákazy, já, který rád sportuji, a mám i svoje názory.“

„Až vyjdu z té školy, a ten reálný svět mě čeká. Budu, mami, připraven?“ „Ne, miláčku. Přijde těžká zkouška.“

Budeš se muset učit, posouvat a vzdělávat. V těch věcech, které škola „nemohla“ ti dát.

„Nemohla?“

„Mohla, ale musela by se měnit.“

„Na co?“

„Na školu plnou života, kde probíhají neustálé změny.“

Kde učitelé nejsou učiteli, kde nečekají na vládu a orgány, až se něco změní. Kde každá škola svoje kluby má, učitelé jsou lídři a jejich osobnost něco znamená. Dokážou pracovat s know-how celého lidstva, používají novinky, spolupracují v komunitách a jsou součástí světa.

Každý týden mají jeden projekt, jdou do hloubky a internet je jejich „člověk“. Už se nemusí bát, že něco neumí, že děti občas vědí víc a jsou s nimi propojení. Rozvíjí totiž člověka, tvoří z dětí sebevědomé lídry.

„Jak?“

“ Tvoří totiž společně, metodiky, programy i kluby.“

„Jak tohle, mami, všechno víš?“

„Žiju to, miláčku, už to vidíš?“

„Už teď chápeš, proč jsme byli součástí škol? Proč děláme tábory i víkendy, proč pracujeme s podnikateli? Protože je to zábava, život i podnikání, to jediné nás vpřed pohání.“

„Přála bych všem tu možnost mít, sebevzdělávat se a neustále dopředu jít. Mít čas na sebe a svůj vlastní seberozvoj, protože bez nás to nepůjde, jsme sami ten zdroj. Zdroj té změny, která přijde od rodičů i učitelů, těch, kteří chtějí a rvou se za tu změnu. Už nemůžou a nechtějí se jen dívat dál, co zase přijde a kdo bude nahoře nový král.

Mají tu možnost volby postavit se za sebe. Za svoje děti i zdravé a inovativní učitele. Ať v soukromém nebo státní sektoru, ale s podnikatelským myšlením, které pozvedne všechny nahoru.

Tam, kde uvnitř sebe tušíme, že máme jít, ale vlastně jen čekáme, zda to zase všechno jen přežít.

Už nemusíme přežívat, kluby jsou tu s námi stovky let. Podívej se na skauty, tábory a začít můžeme hned.

„Jak to myslíš? Jako hned?“

„Jasně, na co čekat? Na dalších 200 let?„

„Jeden člověk, ať už je to rodič, učitel či podnikatel, zvládne krásně pracovat se skupinami po deseti dětech. Když jsi online, pět je lepší číslo, offline je zábava na hry a projekty, aby to krásně vyšlo.

To znamená, že jeden člověk vzdělává 100 lidí, po dvou klubech denně a fakt se nenudí. Roste s nimi i sám se sebou, učí právě to, co lidi teď zrovna potřebujou.“

Pro mě je to osobností rozvoj v angličtině, pro druhé třeba, jak psát správně blog či jak neuvíznout navždy v jedné rutině. Do budoucna nás všechny čeká rozmanitá práce, už nebudeš mít jedno zaměstnání nebo svoje zaměstnance.

„A co tedy bude, když to bude všechno jinak?“

„Přesně to nevíme, ale to je ta změna. Změna, když teď jsme díky informacím fungovaly spíše jako stroje, nyní se situace obrátí a my budeme rozvjíjet sebe. Naše myšlení, komunikaci a spolupráci. Konečně budeme volní skoro jak ti ptáci.“

Celý svět se nám mění před očima, já jsem přeju si, aby to byla krásná změna. Změna k lepšímu, pro kterou stojí za to žít, volnost a svoboda ve vzdělávání, kde lidi mohou volně dýchat a rádi se mít.